Milující táta

Kategorie: úvodník

On mu řekl: „Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé.“ Lukáš 15, 31

Podobenství, které Pán Ježíš vypráví v 15. kapitole evangelia podle Lukáše, je velmi známé. Často se mluví o mladším synovi otce, který se vydává na vlastní cestu, těžce hledá cestu zpět a setká se s nečekaným přijetím od svého otce. Proto se mnohdy podobenství jmenuje „O marnotratném synovi“. Podobenství má ale širší záběr. Mluví také o starším synovi a hlavně o otci, který miluje navzdory odmítnutí a nepochopení. (Doporučuji přečíst celý příběh Lukáš 15,11 – 32).

Zamysleme se nad situací staršího syna. Myslím, že navenek působí velmi vzorně. Když jeho mladší bratr odešel z domu a začal žít prostopášným způsobem života, asi mnozí sousedé, kteří litovali nešťastného tátu, říkali: Alespoň ten starší se mu povedl. Starší syn pilně pracuje, je otci podřízený, prostě radost rodiny. Jenomže zatímco my hledíme často na vnější věci, Bůh hledí k srdci. A tam už to není tak ideální. Starší syn má dojem, že mu táta něco dluží. „Hle, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvůj příkaz, ale nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli“. Lukáš 15,29

Zjevně se syn poněkud přeceňuje. Fakt poslechl každý příkaz? Skutečně sloužil celé ty roky bez jakéhokoli výpadku? A je pravda, že mu táta nikdy nic nedal?

Je to projev troufalosti, ale také zoufalství, nenaplněnosti a známka totální neznalosti, jaký jeho táta je. Je zjevně plný výčitek, které asi roky skrýval, ale situace po návratu jeho nezdárného bratra ho zasáhla tolik, že se přestal ovládat. Proč si ale nevzal nikdy z toho bohatství, které u otce měl? Proč otcovu nabídku neviděl?

Můžeme se zamýšlet nad tímto příběhem teoreticky a rozhorlovat se nad jednáním jak mladšího, tak staršího syna. Zkusme se ale trochu podívat do svého nitra. Známe dobře svého Otce v nebesích? Jeho dobrotu a lásku? Bereme si z toho bohatství, které nám nabízí? Nebo máme dojem, že nám něco dluží? Asi bychom to neřekli nahlas. Nehodí se to. Ale jsme si jisti, že nám Bůh v Kristu dal skutečně vše? Nebo máme dojem, že makáme a posloucháme a Bůh si toho nějak nevšiml? A že těm ostatním, kteří nejsou tak věrní a nasazení, žehná více? My nemáme ani to kůzle a oni se cpou telaty.

S tím souvisí i to, proč žijeme posvěcený život Protože se bojíme hřešit? Možná dokonce závidíme hříšníkům. Oni něco mohou a my nemůžeme. Pokud je to tak, je to známka, že Otce neznáme. Život v posvěcení je výsada. Tím, že starší syn neodešel z otcovského domu a „neužil“ si to, co jeho mladší bratr, o nic nepřišel. Naopak, byl mnoha věcí ušetřen. Nejen krmení pro vepře, ale i prostopášného života. Je to milost, pokud můžeme Boží dobrotu poznat v Božím domě a neuvědomit si ji až poté, co z něj odejdeme.

Žijeme v zemi, kde hodně lidí o Kristu neví. Největším svědectvím o Boží lásce jsme my. Žijeme s Bohem, ale pokud Ho málo známe, chybí v našem životě radost a nejsme pro ostatní přitažliví. Starší syn nebyl příliš dobrou vizitkou otce. Kvůli své nespokojenosti o něm vykresloval špatný obraz. Pokud nejsme rádi v Boží blízkosti, nejsme nasyceni Jeho láskou a nebereme ze všeho bohatství, které pro nás má, vysíláme kolem sebe signál o jiném bohu, než jakým je náš Otec v nebesích.

Náš postoj a znalost Boha testují vracející se marnotratní synové a dcery. Radujeme se z nich? Přejeme jim požehnání a pozornost ze strany Boha i lidí? Pokud jsme nasyceni Boží láskou a přijetím, víme, že jsme celé ty roky, kdy oni byli pryč, dostali spoustu toho, o co oni přišli. Pokud máme dojem, že nás Bůh či ostatní křesťané nějak přehlížejí, potřebujeme se k Bohu přiblížit a lépe Ho poznat.

Lubomír Ondráček