Lidumilný Bůh

Kategorie: úvodník

Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého. Titus 3,4 – 5

 

Společné sborové shromáždění v únoru je letos v některých oblastech zvláštní. Předně mu předchází modlitebně postní řetěz regionů, kdy prosíme Boha o Jeho přítomnost a jednání. Dále na něm přijímáme „Prohlášení o evangelizaci“, které bylo zveřejněno v lednovém Sborovém dopise.

Přijali jsme zvěstování evangelia jako svou prioritu, protože jsme viděli určitou ztrátu horlivosti v této oblasti. Poněkud se nám ztratila naléhavost evangelia – hrůza toho, že lidé bez Krista jdou do věčného zahynutí.  Chceme, aby se toto vědomí vrátilo intenzivněji do našeho osobního i sborového života.

K tomu je potřeba si připomínat, čemu a hlavně komu jsme uvěřili. Pavel, apoštol Ježíše Krista, věděl, že víra v evangelium je základem pro život křesťana. Proto ve svých instrukcích Titovi ohledně jeho služby na Krétě zdůrazňuje potřebu zdravého učení a přímo i u některých oblastí uvádí, co má Titus učit. Nechme se tím také inspirovat.

Pavel uvádí, že jsme „trávili život v špatnosti a závist“ (Titus 3,3). Myslím, že na to lehce zapomeneme. Když jsme uvěřili, činili jsme pokání a rozešli se se starým způsobem života. Pro někoho to bylo radikálnější a pro někoho méně revoluční. To záleží na tom, v jaké situaci jsme se nacházeli. Ale všichni jsme na tom byli špatně. Teď jsme možná už takoví „slušňáci“. Nekrademe, nežijeme ve smilstvu a neopíjíme se. Zapomněli jsme na to, jak jsme na tom byli (v horším případě jsme některé věci ze starého života neopustili nebo se k nim dokonce vracíme). Pavlovo připomenutí mně pomáhá vidět, jak jsem na tom byl a jak bych na tom byl bez Krista dnes (nebo i jsem, když na Jeho panství ve svém životě zapomenu). Připomíná nám to, jak na tom jsou „slušní nevěřící“ kolem nás. Mnozí žijí relativně dobrý život. Bez Krista je to ale stejně život ve špatnosti.

A potom Pavel připomíná, co se stalo. Bůh zjevil, jaký je. Silně mě oslovuje zjevení Jeho lidumilnosti. Bůh všechny ty odporné a v rozkoších život trávící lidi miluje. Nezačal mě milovat až po té, co jsem uvěřil, změnil se a stal „slušňákem“. Miloval mě jako toho, který žil život jemu odporný a miluje mě i dnes, nejen když žiji život Jemu vydaný, ale i když selžu a hřeším.

Když o tom přemýšlím, jsem naplněn vděčností a radostí. Takovému Bohu jsem uvěřil, takový Bůh o mě má zájem a s takovým Bohem budu trávit věčnost. Bůh se chce zjevovat jako dobrý a lidumilný znovu a znovu každému z nás. Jen zjišťuji, že potřebuji nějaký čas, abych se zastavil a měl čas a dal Bohu soustředěnou pozornost. K takovému Bohu rád zvu ostatní. Co lepšího by je mohlo v životě potkat, než v Něj uvěřit.

Pavel nezůstává u toho, jaký Bůh je, ale pokračuje k tomu, jakým způsobem nás zachránil. Nikoli skrze naše spravedlivé skutky. Víme, že jsme hřešili. Současně víme, že jsme některé věci i jako lidé vzdálení od Boha udělali dobře. V biblické terminologii spravedlivě. Jenomže to nestačilo nám ani našim blízkým. Kolem nás jsou příbuzní a známí, kteří jsou milí a dělají hodně dobrého. V jejich životě je jen jedna vada. Nevěří, že potřebují k záchraně Pána Ježíše. A tady ta vada je vede ke smrti. Nenechme se uchlácholit tím, že dobří lidé se nějak do nebe dostanou. Pán Ježíš řekl, že není nikdo dobrý, jedině Otec v nebesích.  Vykoupení je z milosti. Pro nás i pro lidi kolem nás.

Připomínám známé věci, které jsou ale stále živé a aktuální. Nechme se Božím Slovem motivovat k tomu jít a zvěstovat evangelium lidem kolem nás. Ať se nám jeví jako darebáčci, nebo jako dobří lidé.

Lubomír Ondráček