Naše role
Kategorie: úvodník
Vždyť chudé máte stále s sebou, a kdykoli chcete, můžete jim učinit dobře. Marek 14,7
Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa. Jakub 1,27
Bůh stvořil každého člověka specificky a dal mu rozdílné dary. Přes vědomí této bohatosti a absenci uniformity v Božím lidu nesmíme zapomenout, že jako křesťané máme určité role, které se týkají všech. Uvedu několik příkladů. Každý z nás není obdarováním přímluvce, a přesto se každý křesťan modlí a v rámci modlitby také přimlouvá. Každý z nás není evangelista, a přesto každý zvěstuje evangelium. Každý z nás není prorok, a přesto jsme vyzývání Pavlem, abychom horlivě usilovali o duchovní projevy, zvláště o proroctví. (Často je problém, že o modlitbě a zvěstování evangelia vyučují přímluvci a evangelisté, kteří nezohlední rozdíl mezi rolí a povoláním a běžný křesťan se dostává do deprese, když slyší o tříhodinových modlitbách nebo o deseti obrácených týdně). Z výše zmíněných textů je zřejmé, že k roli křesťana patří i štědrost k potřebným.
Stejně nechává povstávat po celém světě sbory a i sbory nejsou stejné, ale mají různý záměr. Čas od času se objeví v našem sboru diskuse o tom, zda se dost věnujeme sociální práci a zda dáváme dost na chudé. Pominu-li nyní diskusi o tom, koho považovat za chudého v našem státě, který se řadí ve světovém žebříčku bohatství na 24. místo (tedy někam na konec 10% nejbohatších zemí), je to důležitá otázka.
Osobně se domnívám, že nejsme sborem speciálně povolaným k sociální práci. Některé sbory mají sociální práce mnohem více a je to něco, co jim Bůh speciálně svěřil. Současně jsem si jistý, že k roli každého křesťanského sboru, tedy i toho našeho, sociální práce patří. (Nesmíme zapomenout, že první nemocnice, sirotčince apod. zakládala církev, resp. její členové a to, že se o sociální potřeby začal starat stát, je poměrně pozdní záležitost). Na počátku probuzení v našem sboru v osmdesátých letech minulého století pracovalo dost členek našeho sboru v pečovatelské službě na Praze 7. V jednu dobu tam věřící zaměstnanci značně převládali (připomínám, že to bylo v době socialismu) a byli vysoce hodnoceni za svou obětavost. Pravda, nebyla to práce zrovna nejvýnosnější. Čas od času jim proto někdo z bohatších členů sboru (v osmdesátých letech nebyli podnikatelé – rozdíly v příjmech byly spíše stokoruny než tisícikoruny) dal nějaký finanční dar a tím se podílel na sociální službě církve. Také jsme byli vždy citliví na hmotné potřeby členů sboru a jedním z úkolů vedoucího skupinky bylo vědět, zda na skupince někdo nestrádá. Přicházeli i potřební z vnějšku sboru a my se také museli učit, že je rozdíl mezi chudým dle Bible a líným (a není to vždy rozeznatelné na první pohled).
Po roce 1989 se otevřela jak možnost sociální práce, tak se roztáhly ekonomické nůžky. Můžeme více sociální práce dělat a také je více skutečně potřebných. Jako sboru se nám nepodařilo založit nějakou vlastní větší sociální práci a myslím, že to není ani aktuálně Boží plán. (I když bychom určitě podpořili někoho, koho by k tomu Pán povolal). Pracujeme spíše individuálně – podpora konkrétních potřebných lidí, pravidelná služba v dětských domovech, domovech s pečovatelskou službou apod. Jednotliví členové se zapojují do práce Teen Chalenge a Naděje. Finančně podporujeme mnoho humanitárních a sociálních organizací v ČR, např. Betel a podporujeme i službu chudým v zahraničí, speciálně na Ukrajině, v Keni, Latinské Americe a Nepálu. Na aktivity, které nejsou přímo sborové, šlo např. v předminulém roce přes 12% sborového rozpočtu. Tyto finance jdou částečně přímo na misii a zvěstování evangelia, částečně právě na sociální práci.
Proč to zmiňuji právě začátkem roku. Proto, abychom si připomněli, co skrze nás Bůh dělá a jako jednotlivci zvážili, zda nejsme do některé z těchto služeb povolání – ať už osobně nebo skrze finanční dar. Nezapomeňme, že jako křesťané máme povolání se modlit, zvěstovat evangelium a být štědří.
Lubomír Ondráček
