Víra, nebo skutky?

Kategorie: úvodník

Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. Jakub 2,26

Když jsem nedávno četl tento verš, napadlo mne něco, co jsem si nikdy dříve neuvědomil. Víra bez skutků se tady přirovnává k tělu, které nemá ducha. Vždyť ale přece v tomto světě je tolik lidí, kteří nemají Božího Ducha! Navenek vypadají normálně – mluví, chodí, pracují, smějí se, žení a vdávají, chodí do práce, ale ve skutečnosti jsou „mrtví ve svých vinách a hříších“. To, co navenek vypadá jako živé a aktivní, je ve skutečnosti mrtvé.

Stejné je to i s naší vírou. Můžeme věřit, můžeme mít velké zkušenosti s naším Bohem a být věřící po mnoho let, ale pokud se to nějak neprojevuje prakticky, pak je něco špatně. Pán mne vedl do Bible, kde sev knize Zjevení píše něco podobného:

Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Zj 3,1

Je tedy možné „podle jména být živ“ – vypadat tak, tvářit se tak, mluvit tak atd., a ve skutečnosti být mrtev. Jakub nám říká, že pokud věříme našemu velkému a mocnému Bohu (který je trojjediný a dal se nám poznat jako Bůh Otec, Ježíš Kristus a Duch svatý), pak se to nějak bude projevovat. Něco z toho bude vyplývat a bude nás to jasně odlišovat od těch, kteří tuto víru nemají.

V dnešní době je moderní říkat, že každý má svou pravdu a každý něčemu věří. Víra se považuje za názor a osobní přesvědčení, které nemá co dělat s absolutní pravdou či se skutečným a opravdovým Bohem. Víra se bere jako něco osobního, jako něco intimního, něco, o čem se příliš otevřeně nemluví.

Ale víra v biblickém pojetí není (světo)názor. Není to jen moje osobní přesvědčení. Znamená to, že jsem vládu nad svým životem předal Pánu Ježíši Kristu. Že chci „chodit duchem“, a ne „žít podle těla“. Věřit Bohu znamená, že se nechám Bohem vést. Že svoji vůli podřídím Boží vůli. Že už mi nejde jen o moje vlastní zájmy a záležitosti. O moje vlastní sobectví a soběstřednost.

Moje zkušenost je taková, že mne někdy Bůh vede do věcí, které dělám rád a je mi v nich (většinou) dobře. Já se například rád jezdím modlit do Jeruzaléma. Organizačně zvládnout modlitební výpravu do Izraele není jednoduché (minulý rok nás bylo nakonec třicet), je to dost vyčerpávající a náročné, ale dělám to rád. Baví mne to (tedy většina věcí z toho) a mám z toho radost. Na druhou stranu je to tak, že po mně někdy Bůh chce (slovo „někdy“ může klidně znamenat „často“), abych dělal něco, co mne už tak nebaví, co se mi nechce udělat, případně bych na to ani ve snu nepomyslel. A někdy je to dokonce tak, že mne Bůh vede do něčeho, z čeho mám strach, anebo je to něco, co vím, že dělat nechci. Jak pak obstojí moje víra? A tvoje?

Abraham věřil, a proto „vyšel“. Vyšel z pohodlné země v Mezopotámii a na Boží pokyn šel do cizí země. Tato země byla z velké části hornatá, žili tam neznámí lidé a pro Abrahama to nebylo asi nic jednoduchého. Písmo nemluví o tom, zda tam Abraham chtěl jít, anebo ne. Jestli mu to bylo, nebo nebylo příjemné. Možná ano, a možná ne. Důležité je, že ho jeho víra v Boha vedla k tomu, že poslechl a šel. Protože opravdová víra vede vždy k nějakému konání, činu, nějakému skutku.

Pokud poznám, že se moje víra přestala nějak projevovat, že přestala být vidět a že se vyznačuje jen slovy, pak je třeba konat. Je potřeba s tím něco udělat. To platí pro každého z nás. Někdy je život hodně komplikovaný a náročný. Někdy se necháme „převálcovat“ starostmi všedního života. Důvodem je to, že v tomto světě žijeme a není to vždy jednoduché. Někdy máme tolik věcí na práci, že prostě začneme zapomínat, že „nežijeme jen sami sobě“. Je skvělé, že nás Duch Boží usvědčí a ukáže nám, že jednáme špatně. Boží slovo nám dává jednoduché řešení:

Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Zj 3,2-3

Díky, Bože, za tvoje slovo, které je nám světlem, a za to, že to s námi nikdy nevzdáváš.

Petr Kácha