Nezapomeň!

Kategorie: úvodník

Bili ho po hlavě rákosovou holí, plivali na něj, poklekali a klaněli se mu. Když se mu naposmívali, svlékli ho z purpuru a oblékli mu jeho šaty. Vyvedli ho, aby ho ukřižovali.

Marek 15,19 – 20

 

Velikonoce jsou vrcholem církevního roku. Dějiny světa se dělí na období před nimi a po nich. Nic významnějšího než smrt a vzkříšení Ježíše Krista nenastalo.

Tohle všechno víme. A přesto pro nás nemusí být snadné Velikonoce slavit, zvláště když jsme uvěřili před delší dobou. Všechna fakta známe. Jsme za ně Bohu vděčni. Víme, že naše spása stála hodně. Jenomže – už jsme velikonoční příběh četli, resp. slyšeli mnohokrát. Nejsme schopni prožívat celé drama tak intenzivně, jako když jsme ho slyšeli poprvé. A na rozdíl od prvních učedníků neprožíváme zoufalství u kříže, na kterém byl přibitý a zemřel Pán Ježíš. My na rozdíl od nich víme, jak to dopadlo. Víme o nedělním vzkříšení. Co tedy s Velikonocemi?

Hospodin věděl, že člověk lehce zapomíná a že mu lehce věci zevšední. Proto už starozákonní věřící měli za úkol některé věci opakovat. Slavit stejné slavnosti. Vyprávět stejné příběhy. Každý rok slavili paschu. Připomínali si, že byli vyvedeni z Egypta. Každý rok slavili den smíření, kdy si při oběti dvou býčků připomínali, jakých hříchů se dopustili a jak s těmito hříchy Bůh naložil. Slavili Slavnost stánků, kdy si připomínali, že nebylo běžné, že mají kde bydlet a že je Bůh vodil i v dobách nejistoty.

Pán Ježíš i nám přikázal, abychom si něco připomínali. Poslední večeře s učedníky je něco, co si máme připomínat až do jeho druhého příchodu. Připomínat to, co se stalo o Velikonocích a co se stane, až se Pán Ježíš vrátí a budeme slavit svatbu Beránkovu, kdy si Ježíš vezme svou nevěstu – církev.

Jak tedy oslavit letošní Velikonoce?

Mám několik návrhů. Zkusme se na Velký pátek postit, a tím si alespoň trochu přiblížit žízeň a hlad, které Ježíš prožíval na kříži (Ježíš řekl: „Žízním“. Jan 19,28) Udělejme si večer čas, přijďme do shromáždění (ať už u nás ve sboru a nebo tam, kde právě budeme na prodlouženém velikonočním víkendu) a připomeňme si spolu s Božím lidem, co se stalo, a slavme společně Večeři Páně. Připomínku toho, co se stalo a co se stane. Zkusme si příběh Velikonoc společně vyprávět doma a možná i v kruhu nejbližší rodiny slavit Památku Páně. A zkusme někomu, kdo o pravém významu Velikonoc moc neví, vyprávět, co se stalo. Co se stalo, když Hospodin vyvedl svůj lid z egyptského otroctví, a co se stalo,  když vyvedl nás z otroctví hříchu a smrti. Vyprávět tento úžasný příběh nám dává možnost ho prožít novým způsobem. Jiným, než když mu „jen“ nasloucháme nebo ho čteme.

Velikonoce nejsou jen ohlédnutím zpět. Nemusíme si jen připomenout, co se stalo, ale vyhlížet i to, co se stane. Příchod Pána Ježíše se blíží. Přibývá znamení, která na to ukazují. Neměli bychom propadnout diskuzím o tom, kdy to přesně bude. To je nám skryto. Ale je čas, abychom se na návrat Pána Ježíš připravovali a také se na něj těšili. Pro mě osobně by tím nejlepším bylo, kdybych letošní Velikonoce už neslavil, ale kdyby se Pán Ježíš ještě před nimi vrátil. Kdyby satanova vláda na této zemi už skončila a v plnosti se zjevila vláda našeho Pána. Tento výhled do budoucnosti by měl být součástí velikonoční oslavy. Svět kolem nás bude pravděpodobně propadat stále většímu zmatku a nejistotě na jedné straně a falešnému pokoji na druhé straně. Pokud se držíme Pána a vyhlížíme jeho návrat, nemusí nás potkat ani jedno. Zůstaneme v realistickém hodnocení situace a přitom neztratíme naději. A pozvedneme hlavu, protože náš Pán je blízko.

Vždyť vím, že hledáte Ježíše, toho ukřižovaného. Není zde, neboť byl vzkříšen.

Mt 28, 5 – 6

Radostné Velikonoce přeje

Lubomír Ondráček