Chceme

Kategorie: úvodník

Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, že přichází hodina, a nyní je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a ti, kdo uslyší, budou žít. Jan 5,24 – 25

Únorové sborové shromáždění bylo něčím neobvyklé. Kromě toho, že sboroví starší žehnali společně sboru (což už ale začíná být únorová tradice), přijali jsme společně „Prohlášení o evangelizaci“. V tomto prohlášení jsme neřekli nic neobvyklého ani nového. Proklamovali jsme, že věříme, že věčný život máme jedině skrze Ježíše Krista a že chceme tuto radostnou zprávu zvěstovat ve svém okolí. (Plné znění bylo zveřejněno v lednovém Sborovém dopise a je na sborovém webu www.praha.kaes.cz). Jak jsem již napsal, není to nic nového a pro evangelikální křesťany je to vlastně samozřejmost. Většinou by všichni s tímto prohlášením souhlasili. To, proč jsme tuto „samozřejmou“ věc vyjádřili, jsou otázky, které si klademe. Skutečně chceme evangelium zvěstovat? Děláme to? Daří se nám to? A je pro nás evangelium jen intelektuálně přijatou skutečností ovlivňující náš život po smrti, nebo je to naléhavá zpráva, která ovlivňuje náš každodenní život a doslova nás nutí o Ježíši a Boží nabídce mluvit s ostatními? Na tyto otázky jsme se snažili během shromáždění odpovědět. Jsou však tak závažné a týkají se celého našeho života, že se k té poslední ještě vrátím.

Pán Ježíš mluvil o autoritě, kterou mu Otec svěřil, a mluvil o vzkříšení z mrtvých. Jednou z důležitých skutečností je, že náš život není omezen tělesným narozením a smrtí. Přijde čas, kdy všichni budou vzkříšeni. Pro všechny ale nebude vzkříšení znamenat stejnou věc. Pro někoho bude vzkříšení znamenat vstup do plnosti věčného života s Bohem, který už začali žít tady na zemi, a pro někoho konečné oddělení od věčného Boha a život v zatracení. Není nějaká třetí cesta. Není očistec, kde se nějak skrze utrpení doočistíme pro věčnost, a nakonec se do ní, až na několik výjimečných darebáčků, dostaneme. Jsou jen dvě cesty a my za sebe rozhodujeme, kde budeme, a můžeme v tomto rozhodnutí pomoci lidem kolem nás.

Kdo slyší a věří. Neuvěříme, pokud neuslyšíme. Lidé kolem nás neuvěří, pokud neuslyší. Proto je zvěstování evangelia tak důležité. Církev tu není jen od toho, aby čekala, že pokud někdo bude chtít uvěřit a bude se do církve hodně tlačit, tak mu evangelium řekne. Nejsme povoláni lidi zvát do sboru a na naše programy. Jsme povolání zvěstovat Boží slovo. Samozřejmě, k tomu slouží různé programy, a pokud někdo přijme pozvání a přijde do církve, určitě by měl evangelium slyšet. Ale mnoho lidí do církve nikdy nepřijde před tím, dokud se nesetká s živým Ježíšem. A s tím se může nejlépe setkat skrze to, že my tam, kde jsme, v práci, ve škole, v domě, kde bydlíme, ve své rodině, evangelium zvěstujeme. Tím, jak žijeme, jednáme s druhými, a tím, co říkáme. Nemůžeme zajistit, zda někdo uvěří, ale můžeme zajistit, zda lidé kolem nás uslyší.

Slyšet ale nestačí. Potřebujeme věřit Otci. A lidé kolem nás před tím, než uvěří, přemýšlejí nejen o tom, co jim říkáme, ale dívají se na nás, jak my sami Otci důvěřujeme. Jak reagujeme v těžkostech? Jak reagujeme na selhání svá a na selhání lidí kolem nás? O lásce mluvíme, nebo jí prokazujeme? Vím, jak jsem podvědomě sledoval lidi, kteří mně evangelium zvěstovali, a jak mě mnohdy více než to, co říkali, zneklidňoval jejich život, protože oni měli něco, co já ne. Někteří byli moji vrstevníci a někteří lidé o hodně starší. U každého se důvěra k Otci projevovala jinak. Když jsem je viděl, byl jsem jejich životem ujišťován v tom, že tomu, co říkají, skutečně věří. Ne, nežili život bez chyb. U některých jsem těch chyb dokonce viděl více, než bylo zdrávo. Ale jednali se svými selháními, nebyli samospravedliví a důvěřovali Bohu. Toužím potom, abych byl jako oni a aby moje svědectví v případě mého okolí bylo stejně úspěšné, jako bylo jejich vůči mně.

L. Ondráček