Je čas pokoje?

Kategorie: úvodník

Když Joram uviděl Jehua, zeptal se: „Jehu, je pokoj?“ „Jak může být pokoj,“ zvolal Jehu, „dokud je tu všude smilstvo a čarodějnictví tvé matky Jezábel!“ 2. Královská 9,22

 

Většinou jsme rádi, když se nic mimořádného neděje a je pokoj. Žádné ekonomické otřesy, žádná vztahová a podobná překvapení. Za možnost pokojného života se máme i modlit, jak nás k tomu vybízí Pavel v případě modliteb za vládce. Přesto jsou ale období, kdy není možné mít pokoj a přitom zůstat na Boží cestě.

Biblický text nás odkazuje na jedno z nejtemnějších období dějin Izraele. Král Achab je ovládán svou ženou Jezábel a Izrael je plný bezbožnosti a bezpráví. Achab umírá a na trůn nastupuje jeho syn Joram. Sice o něm čteme, že alespoň odstranil Bálův sloup a byl o něco lepší král než jeho rodiče, jeho matka se však dále těšila úctě a provozovala své modloslužebné plány. Bůh tedy povolává Jehu a ten je pomazán prorokem jako král nad Izraelem. A Jehu nepřinesl pokoj, i když o něj Joram velmi stojí. Naopak. Zabil Jorama i jeho matku Jezábel. Teprve skrze odstranění těchto zdrojů nepravosti mohl přijít pokoj.

I my bychom si určitě přáli žít v pokoji. O pokojný život stojí křesťané i lidé, kteří Bohu neslouží. Jedním ze znamení poslední doby bude podle Pavla právě falešný pokoj. A kolem nás je vedle špatných zpráv slyšet právě uklidňování, že pokoj je tady resp. blízko. Ekonomická krize údajně končí, čekají nás nepříjemné reformy, ale nakonec to bude dobré. Obyvatelé Řecka asi stále ještě věří, že si budou moci udržet stávající životní úroveň a sociální výhody. Německo a Francie sní o udržení sociálního státu ve stávající podobě. Představitelé Evropy věří, že je možné dosáhnout pokojného soužití s islámem ovládanými lidmi a ministryně zahraničí USA věří, že když Izrael přistoupí na další ústupky, aby dosáhl míru, že skutečně pokoj na Blízkém východě nastane.

A co děláme my, křesťané? Možná jsme uvěřili, že když uzavřeme se Satanem mír, tak dosáhneme pokoje. Nebudeme ho moc dráždit. Nebudeme se zneklidňovat tím, že lidé kolem nás jdou do zahynutí, budeme o Ježíši mluvit jen opatrně a nebudeme to přehánět s posvěcením. Hlavně aby si někdo nemyslel, že jsme fanatici. Hlavně, abychom nepřinesli nepokoj. Hlavně, aby o nás neříkali to samé, co o prvních křesťanech:  „Ti, co staví svět na hlavu, přišli až sem.“

Nastává situace, o které píše pastor Perry Noble v souvislosti s nemocnou církví: „Peklo již není horké, hřích už není špatný a kříž už není důležitý.“

V posledním roce jsem se dostal do zvláštní situace. Více než se svými vrstevníky mluvím o Pánu Ježíši se starými lidmi. Tento týden jsem byl navštívit svou tetu. Mám ji rád. Je to moje poslední žijící teta. Je jí přes osmdesát let a je v LDN. Před časem byla na bohoslužbách v našem sboru a Bůh se jí dotkl. Kromě toho, že jsem jí chtěl navštívit jsem chtěl také hledat možnost, jak s ní znovu o Pánu Ježíši mluvit. Podařilo se to jen z části. Když jsem se na ní díval a viděl další lidi v LDN, tak jsem si znovu uvědomil, že čas je naléhavý. Že není čas pokoje, ale čas boje o lidské životy. Vzpomněl jsem si na slova Jana Eriksena, který říká: „Statistiky jsou proti nám, stále umírá více lidí, než jich zasáhneme, ale nevzdám to.“

Nebyl čas pokoje v době kralování Jorama a není ani dnes. Je stále mnoho smilstva a modloslužby a to i v církvi. Stále je málo těch, kteří Boha uctívají. Ještě se vede boj o lidské duše. Ještě nenastal čas odpočinutí, do věčného sabathu teprve vejdeme. Není žádný pokoj, dokud kolem nás jdou lidé do věčného zahynutí a přitom je ještě možnost, aby byli zachráněni.

Reinhard Bonke mluví o křesťanech v houpacích křeslech a křesťanech na bojišti. Kde Bůh jednou najde Tebe a mě, až se Ježíš vrátí na tuto zem nebo až nadejde čas našeho odchodu?

Lubomír Ondráček