Podobenství o přeletu….

Kategorie: úvodník

Před několika lety jsem napsal kázání o bažantovi a orlovi. Možná, že jste ho někteří slyšeli.  Létají oba, ale rozdílně. Bažant létá nízko, na krátké vzdálenosti a s velkým úsilím. Co nenamává, to nemá. Orel létá vysoko a na velké vzdálenosti. Než orel dospěje, toulá se přes kontinenty. Bez jediného hnutí křídel stoupá a přemisťuje se stovky, ba tisíce kilometrů. To je mimo bažantovy představy. Ke cti bažantovi budiž, že umí dobře běhat. Když létat, tak raději jako orel. Žel, někteří křesťané létají jako bažanti a tak jim v „bezpečí“ blízkosti země zůstávají mnohé věci skryty.

Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice, běží a však neumdlévají, chodí, a neustávají. Iz 40.

Kolikrát mě napadlo, jak je přelet ve větroni podobný chození s Bohem - jsi úplně závislý na Bohu, na stoupavých proudech, které jsou neviditelné. Viditelné značky - mraky - jsou jen vedlejší produkt přítomnosti stoupavého proudu, ale není to stoupák samotný. Pokusím se vás vzít s sebou na přelet. Během přeletu se střídají silné pocity od euforie až do pocitu beznaděje a úzkosti. Je poledne. Modré nebe a bílé kupovité mráčky - vrcholové značky stoupavých proudů - jsou 2 000 m vysoko. Vypadá to dobře. Startujeme po 20 minutách za sebou. Fanda první, pak já. Vypínám se ve 400 metrech v krásném stoupání 2-3m/s. S Fandou se potkáváme po 15 minutách ve 2000 metrech. Dotáčíme první stoupák a domlouváme se, že poletíme spolu. Nádhera. Není co řešit, letíme vysoko a rychle. Vše funguje tak, jak má. Pod každým mrakem je stoupání. Silné a klidné. Není třeba ho moc hledat, je vždy přímo pod mrakem. Takhle se žije dobře. Vše je na svém místě a funguje tak, jak bychom si přáli a představovali. Kéž by to tak vydrželo navždy. Orlické hory přelétáme rovným letem. Nosí to tam dobře. Otáčíme Suchý vrch a pokračujeme po severní hranici země k Broumovu. Letíme vedle sebe a máváme na sebe z kabiny. Nálada je dobrá, krásný den. A pak najednou mraky končí. Jsme 120 km od svého letiště a kolem nás ohromná díra bez mraků. V dálce mraky jsou, ale je to moc daleko, 45 - 50km.  To asi nepřeletíme. Mrak je jako zaslíbení, jenže člověk pochybuje. Co když tam žádné stoupání nebude? Co když tam bude a já ho nenajdu? Na čistě modrém nebi můžou být stoupáky, ale nemají značky, anebo tam taky být nemusí. Vydáváme se na dlouhý rovný let k mrakům na obzoru. Z výšky 2000 metrů je najednou 1000 metrů a pořád nic. Ve výšce 500m začíná dilema. Mraky mám 2 km před sebou a dole je údolí, lesy, pole. Hledat stoupání nebo dobré pole pro přistání? Obojí! Pocit euforie je dávno pryč. Teď je to spíš boj o přežití. Na co se soustředit víc? To je čas, kdy se modlí i nevěřící. Modlím se i já. Chvíle, kdy se láme chleba. Kdo se začne víc soustředit na přistání, přistane. Kdo na to, že se nevzdá, se většinou zdvihne a pokračuje v letu. Propocené tričko pak uschne.  Mrak mám nad sebou, výška 350 m.  Stoupání nikde. (Dlouhé čekání, dlouhé hledání.) Asi jde úkosem. Ale odkud? Koukám na vítr a sluníčko. Nevím, nic mě nenapadá. To je nejhorší. Už není čas a nevím, jak se rozhodnout. Všechny finty, co znám, jsem vyčerpal.  Koukám kolem sebe. Tak, je to jasný. To pole vlevo je moje. Nedoletím. Řekl jsem, to je má smrt, ale proměnu učiní pravice nejvyššího Ž 77. 200 metrů, pořád nic. Kouknu doprava a vidím káně 400 metrů vpravo nade mnou. Bez váhání zatočím k němu. Je to zvláštní, oni vždycky ví, kde to hledat. Nalétám silné stoupání 3m/s  a stoupáme spolu. Pták si mě prohlíží. Otáčí hlavu, pak se mihne kolem kabiny a zmizí někde dole. Opět jsem 2000 metrů vysoko. Úleva. Volám Fandu. No jo, já jsem byl taky zahrabanej, ale zdvihnul jsem se a už toho mám dost. Letím domů. Jo, domů to dává, ale ještě jsme měli otočit Českou Lípu. Teď, když jsem se vyhrabal z krize, to přece nezabalím. Tak šťastnou cestu, Fando, já budu pokračovat dál. Opět to vypadá dobře. Otáčím Českou Lípu a kouknu se směrem k domovu. Všechny mraky se rozpadly a zbyly z nich jen cancoury po nebi. Žádné zaslíbení stoupáků. Tohle nemůže fungovat. Každý, kdo o tom něco četl, by to potvrdil. Domů se nedostanu. Tak aspoň do Hodkovic, kde je letiště, ale iPAQ ukazuje výšku vypočteného příletu do Hodkovic ve výšce 32 metrů. To je nesmysl, zbytečné riziko. Je to na kopci a kolem je les. Letiště vidím před sebou daleko a ploše. To nemůže vyjít. A najednou nula. Letím….. neklesám…… nestoupám. Tak doletím do Hodkovic ve výšce 200 metrů. Vidím tři větroně v mé úrovni. Nešťastníci jako já se zachraňují. S pocitem, že je to zbytečné, se k nim přidávám a kroužíme spolu asi 20 minut. Všichni postupně odpadají a přistávají na letišti pod sebou. Zůstal jsem tam sám. Napadá mě, že zbytečně prodlužuji agónii, stejně jsem za chvíli dole s nimi. Stupání 10 cm/s, kroužím 20 minut se ziskem výšky 100 metrů. Cesta nikam.  Pak si všimnu tmavé rovné základny na šedém nebi. Malý proužek, ale mluví jasně. Letím pod to a čekám nadzvihnutí. Trošku se zvedá pravé křídlo. Zatáčím doprava. Stoupání je slabé ale lepší. Kroužím dalších 40 minut - výška 1100 metrů. Dává to domů. Tomu se nedá skoro uvěřit. Ještě že jsem věřící. Mám před sebou 35 minut doletu. Je čas přemýšlet. Zaslíbení Boží jsou někdy neuvěřitelně blízko a někdy se zdají neuvěřitelně daleko. Záleží na tom, jestli vydržíš hledat do konce, nebo se vzdáš dřív, než příběh skončí. Taky jsem si uvědomil, že kdybych se nepustil do předem ztracené situace, nikdy bych nepoznal, že to jde projít i když všechna známá pravidla a příručky tomu odporují. Na všech cestách snažuj se jej poznávati, on sám spravovati bude kroky tvé. Př 3. To znamená, že nejsou cesty, na kterých bychom Pána poznávat nemohli. Je jasné, které cesty bychom si k tomu vybrali my. Ovšem určité věci nejde poznat a naučit se než nízko nad zemí s propoceným tričkem. Létat jako orel neznamená nemít starosti. Je to radost, je to poznání, že cesta vede dál, než jsi myslel, a že i když větroň křídly mávat nemůže, může stoupat rychle, ale ve svém letu je „odsouzen“ hledat stále neviditelné stoupavé proudy. Bez nich nikam nedoletí, jelikož je na nich 100% závislý. Vydat se na cestu, znamená přijmout zodpovědnost. Anebo raději sedět pod šípkem, pak rychle zamávat, přeletět silnici a schovat se pod jiný keř? V Jičíně přistávám navečer. Letiště je prázdné, Fanda už je dávno doma a možná po večeři. Byla to šichta, ale stálo to za to. Jako co vlítneš do nového roku ty?!

Petr Rýgl