Kdo mně pomůže?

Kategorie: úvodník

Ale uslyšela o něm žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha; hned přišla a padla k jeho nohám. Ta žena byla Řekyně, rodem Syrofeničanka, a prosila ho, aby toho démona z její dcery vyhnal. Říkal jí: „Nech nejprve nasytit děti. Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům“. Ona však odpověděla a řekla mu: „ Pane, i psi pod stolem jedí z drobtů po dětech.“ Řekl jí: „Kvůli tomuto slovu jdi domů; ten démon z tvé dcery vyšel.“  Marek 7, 25 – 29

 

Běžně nepíši úvodníky na pokračování. Když jsem ale psal minule o víře, tak jsem si dodatečně uvědomil, že jsou ještě další aspekty víry, které jsem nezmínil a tak bych rád k tématu ještě něco dodal.

Otec hluchoněmého chlapce i matka této dcery, o jejíž nemoci nám chybí nějaké další podrobnosti, měli něco společného. Zoufalství nad stavem svého dítěte a nad tím, že není nikdo, kdo by mu pomohl. Jsem přesvědčen, že už zkoušeli kde co. Stav se neměnil. Ježíš se jeví jako poslední možnost. Jestli nepomůže on, tak už asi nikdo.

Mám dojem, že to je důležitý aspekt víry. Ježíš není jedna z možností. Když nevyjde on, tak zkusíme něco jiného. Uvědomuji si, že se tak někdy modlím. Buď bolavý zub uzdraví přímo Ježíš a nebo méně příjemnou cestou zubař. To nepíši proti lékařům. Naopak – schopnosti lékařů jsou Božím darem a bojujeme proti stejnému nepříteli. Takže když jsi nemocný, není špatné jít k lékaři. Jen upozorňuji, že pokud se modlím a říkám si: „Když nepomůže Ježíš, tak pomůže někdo nebo něco jiného,“ něco to s mou vírou dělá. Mimo jiné možná i proto je více zázračných uzdravení tam, kde je bídná lékařská péče a kde je jasné, že jiná pomoc už není.

Žena přichází k Pánu Ježíši s velkou pokorou, padá před ním na zem a prosí o pomoc. Odpověď nás myslím překvapuje. Je odmítavá až urážlivá. Která matka by snesla, kdyby její dítě bylo srovnáváno se psem. A proto je pro mne odpověď ženy ještě překvapivější než odpověď Pána Ježíše. Ona se neurazí, přijme toto srovnání a dále prosí. Nečiní si žádný nárok na pomoc. Vyjadřuje jen prostou víru, že Pán Ježíš má moc její dceru vysvobodit. Kolik pokory a kolik víry musela tato pohanská žena mít. Někdy po Ježíši něco chceme a nejenom že považujeme za samozřejmé, že to udělá, ale ještě přesně víme, jak by to měl udělat. Tato žena se naprosto pokoří. K víře patří pokora a absence nároku. Bůh nám nic nedluží a vše je jeho milost. To, že věřím, že on má veškerou moc a může udělat cokoli, za co ho prosíme, neznamená, že si začneme myslet, že on to udělat musí nebo že ho dokonce k jednání můžeme přinutit. On může všechno a nemusí nic. Pokud ho ale dobře známe, víme, že chce dát dobré dary svým dětem a dokonce i štěňatům.  Tímto postojem je nám žena příkladem.

V něčem je podobná setníkovi, který se necítí hoden, aby Ježíš vešel do jeho domu a přitom nepochybuje, že Ježíš může jeho otroka uzdravit.  Pro postoj pokory a víry, která se projevila v tom, jak s Pánem Ježíšem mluvili, zakusili lidem jim blízcí nadpřirozené uzdravení.

Není mně jasné, jak mohli  Syrofeničanka a onen setník tak dobře Pána Ježíše znát. Byli to pohané. Neměli přístup k Božímu slovu jako my a nemohli mít obecenství s Duchem svatým, které Bůh umožňuje ve své milosti nám. Přesto byla jejich víra tak silná, že ji Pán Ježíš poctil. O setníkovi říká v Matoušově evangeliu v osmé kapitole, že takovou víru nenalezl ani v Izraeli. Znovu zde můžeme vidět, že víra není nějaký výkon, že by si dotyční něco “vyvěřili“. Je to jejich postoj k Pánu Ježíši a to, jak ho znají. Jako absolutního Pána, skrze kterého byly stvořeny nebesa i zem i jako milujícího Boha, kterého zajímá každý člověk. A jako k takovému k němu i přistupují. Nalezne Bůh takovou víru v našem sboru?

L. Ondráček