Máme co dát?

Kategorie: úvodník

Před dvěma týdny odpoledne jsem jel do Kladna a na kraji Prahy jsem vzal stopaře. Byl to mladý muž a já s ním dal přirozeně do řeči. Ptal jsem se ho kam jede (a proč), proč jede z Prahy (co tam dělá) a naprosto přirozeně se on mně ptal stejné otázky. Když jsem mu řekl, že jsem vedoucí jedné církve na Kladně, tak se mne ptal proč, a celý rozhovor se stočil na Boha. (Tady je potřeba říci, že já osobně nejsem ten, který běžně oslovuje lidi na ulici a říká jim evangelium. Určitě to není moje silné obdarování. A dříve jsem se toho dokonce i tak trochu bál.)

Tady to byla ale něco jiného. Naprosto přirozeně jsme si povídali (samozřejmě s ohledem na skutečnost, že jsme se znali pár minut) o svých životech. On mi říkal něco o sobě a já zase o sobě. Protože Kristus je Pánem mého života, tak jsme mu celkem velmi přirozeně začal vyprávět o Něm. Můj stopař měl zájem a ukázalo se, že dokonce má doma Bibli (ekumenický překlad) a dokonce v ní četl. A také že ví o tom, že v tomto roce vyšel nový překlad (myslel tím Bibli 21). Chvíli jsme se tedy bavili o Bibli a o Bohu a já mu pak vyprávěl, jak jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista a řekl jsem mu evangelium. Velmi jasně jsem cítil, že toto setkání připravil Bůh. Než jsem se s ním rozloučil, tak jsem mu ještě poradil, aby si znovu přečetl Janovo evangelium (tedy správně Evangelium podle Jana) a aby požádal Boha, aby se mu Bůh dal poznat. V Pánu Ježíši Kristu. Nevypadalo to, že by jevil zájem se přijít podívat do sboru, nebo se vidět příště. Možná jsem mohl být důslednější. Nevím.

Celé setkání mne velmi potěšilo. Jsou mezi námi lidé, kteří přemýšlí o Bohu a jsou ochotni naslouchat? Ano jsou. Dá se jim zvěstovat evangelium zcela přirozeně? Ano, dá. Je na to něco těžkého, takže to mohou dělat jen někteří? Ne, není. (Nejen, že to bylo pro mne celkem přirozené, ale sám jsem z toho přijal povzbuzení do svého života. Tady povzbuzení k tomu to dělat dál.) Skutečnost, že mne někdo odmítne nebo se mi vysměje, mi už docela přestává vadit. Je mi dost jedno, co si o mne ostatní mohou myslet. Tady v souvislosti s tím, komu a v koho věřím.

Před pár dny jsem vzal další stopaře. Mladý pár. Něco kolem dvaceti let. Super. Vezl jsem je docela dlouho (asi 90 kilometrů). Nic nefungovalo. Byli rádi, že jsem jim asi po hodině marného stopování zastavil, ale prostě se mnou nebavili. Slušně mi odpověděli na moje otázky (kam jedou, co dělají, odkud jsou, atd.), ale sami se nezeptali ani jednou. Několikrát jsme se snažil začít rozhovor, ale prostě to nešlo. Možná jsme jim mohl zvěstovat evangelium i tak, ale myslím, že by to už nebylo přirozené a že by asi také neposlouchali. Takže jsem je vysadil v Praze a oni odešli za svou zábavou.

Jedno vím určitě. Vůbec mne to neodradilo od toho, abych to dělal dál. A to nejen, když beru stopaře. (Možná by nebylo špatné si opatřit do auta nějaké evangelizační materiály a pozvání do sboru.) Vím totiž, že máme co dát. Máme co zvěstovat. A také vím, že to lidé kolem nás potřebují. Naprosto životně. A také vím, že v tomto procesu je důležitý každý z nás.

Petr Kácha