Mizející hřích

Kategorie: úvodník

„Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechny jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země.“ 3M 16,21-22

 

Novozákonní církev nemívá bohoslužby příliš výpravné a ozdobné. Zvláště my, kteří patříme k protestantské větvi církve, klademe hlavní důraz na slovo a uctívání. Bohoslužba starozákonního Izraele byla mnohem obraznější a pod biblickým termínem „slovo“ se velmi často skrývaly různé obrazy. Většina starozákonních obětí byla předobrazem oběti Pána Ježíše Krista a ukazovala, jaký význam jeho oběť bude mít. Osobně se domnívám, že bez starozákonních obětí, bychom nebyli schopni pochopit význam oběti Pána Ježíše.

Jednou za rok se měl v Izraeli konat „Den smíření“. Izrael se měl shromáždit a velekněz vykonal obřad. Byl poměrně dlouhý a symbolizoval mnoho z toho, co se o mnoho let později stalo na Golgotě. Dnes bych se rád zastavil u části tohoto obřadu.

Před velekněze přivedli kozla. Áron nebo jeho nástupce na něho vložil ruce a začal nahlas vyznávat hříchy Izraele. Potom byl tento kozel vyhnán na poušť. Zkusme si sebe představit v zástupu přihlížejících Izraelců. Slyšeli bychom Árona vyznávat jednotlivé hříchy. Byly by tam jmenovány hříchy, které jsme nikdy nespáchali, hříchy, které jsme spáchali už dávno a hříchy, které jsme spáchali nedávno (jak by nám asi bylo, kdyby byly veřejně vyslovovány naše hříchy?). Potom bychom viděli kozla, jak i s našimi hříchy mizí v poušti. Myslím, že by to pro nás byl velmi silný zážitek. Mohli bychom si uvědomit vážnost našeho hříchu, protože bylo jasné, že kozel nesoucí tyto hříchy bude zakoušet odmítnutí a osamocení (byl vyhnán od stáda a sám bloudil po poušti), hlad a žízeň a nakonec smrt. To je něco, co bychom my zasluhovali za náš hřích. Také bychom si mohli uvědomit, že tyto hříchy byly z nás přeneseny na někoho jiného a ve chvíli, když kozel mizel v dáli, bychom mohli prožít, že takto zmizely i naše hříchy. Tuto slavnost si každý z Židů mohl připomínat celý rok. Jak vážnost svého hříchu, tak odpuštění.

Za mnoho set let po ustanovení tohoto obřadu se Židé shromažďovali v Jeruzalémě. Sešli se, aby si o Velikonocích připomněli vyvedení z Egypta. Připomínali si čin Boží záchrany. Jenomže tyto Velikonoce byly jiné. Bylo to naposled, kdy mělo smysl přinášet zástupné oběti. Oběti, které se musely znovu a znovu opakovat. Protože tyto Velikonoce byla přinesena konečná oběť. Pán Ježíš byl přibit na kříž. Hříchy každého z nás byly přeneseny na Něj a to takovým způsobem, o kterém Písmo říká, že On  sám se stal hříchem. Byl zrazen přítelem, odmítnut svým lidem, umíral osamoceně, hladový a žíznivý ve velkých bolestech. Naplnilo se na Něm všechno, co jsme mohli vidět v předobrazu Jeho oběti, při obřadu Dne smíření. Ježíšova oběť byla dostatečná pro naši záchranu. Zaplatil za všechny hříchy. Ty hříchy zmizely v dáli stejně jako zmizel kozel v našem příběhu.

My budeme letošní Velikonoce slavit již takřka dva tisíce let po oběti Pána Ježíše. Jeho oběť pro nás stále platí. Navíc víme, že nezůstal v hrobě, ale byl vzkříšen z mrtvých. Můžeme si opět připomenout hloubku našeho hříchu, smrt, ze které jsme byli vysvobozeni. Můžeme si také připomenout odpuštění, kterého se nám dostalo. Bůh nevzpomíná na naše hříchy. Říká, že je hodil za hlavu. Můžeme s tím napevno počítat. Navíc víme, že se Jeho oběť netýkala jen nás, ale i lidí kolem nás.

Přeji vám radostné Velikonoce, kdy si budete moci připomenout, že Bůh projevil svou lásku k nám naprosto konkrétně. Mám touhu, aby se nám o letošních Velikonocích podařilo se o tuto radostnou a nadějnou zvěst podělit i s ostatními.

L.Ondráček