Byl jsi na té konferenci?

Kategorie: úvodník

„Byl jsi na té konferenci?“ „Nebyl?“ „A proč? Vždyť to bylo tak požehnané!“ Znáte podobné otázky? Já ano. Dostávám je poměrně často. A věřím, že nejsem sám. Případně se nejedná o nějakou konferenci, ale  o seminář a nebo o nějaké jiné setkání. Snažím se na podobné otázky odpovídat podle pravdy. Někdy tázajícího uspokojím a jindy ne. Někdy je ale úžas v otázce, tónu hlasu a nebo očích tazatelů tak velký, že nevím úplně co říci.

Pravdou je, že počet křesťanů v naší zemi příliš neroste, ale počet křesťanských akcí ano. Trochu nešťastné je to, že se jich velká část koncentruje v Praze a ne v dalších městech, kde by byl možná i někdy větší zájem.

Dále pozoruji, jak se křesťané dělí na několik skupin. V první skupině jsou notoričtí „chodiči“. Potkáte je (skoro) na každé větší akci. Vše je požehnané a pomazané a oni jsou z toho nadšení. Někdy ale nejsou schopni moc říci, o čem ta konference vlastně byla. Ve druhé skupině jsou notoričtí „nechodiči“. Akcí je prostě moc a já ani nevím, jak si vybrat. Navíc musím chodit do práce a mít čas na rodinu. Jak bych mohl ještě stíhat nějaké další věci? (To jsou časté argumenty.)

Přiznám se k tomu, že jsem kdysi patřil k té první skupině. Asi tak, jako většina lidí z našeho sboru. Jednak jsem byl mladší, bez závazků (případně už v manželství, ale bez dětí) a nebo jsme měli jedno dítě a s tím jsme klidně na mnohé akce chodili. Důvodem bylo také to, že před lety nebylo zdaleka tolik konferencí, seminářů a setkání jako je dnes. Trochu mi to připomíná situaci s knihami. Před revolucí bylo k dispozici jen několik kvalitních křesťanských knih v češtině. Klidně bych je mohl ještě dnes vyjmenovat. Takže jsme je četli všechny. Dnes jich jsou stovky a není šance je všechny přečíst. (Ani bych na ně asi neměl peníze.)

Také se ale přiznám, že někdy chápu i druhou skupinu. Těch akcí je prostě tolik, že ani člověk někdy neví, jak a co si vybrat. Na co jít a na co ne. Ten radí toto a ten zas tamto.

Co s tím tedy dělat? Je jen jediná možnost. Ptej se Boha, kde máš být a kde ne. Modli se a přemýšlej. Je toto akce, která může nějak ovlivnit moji službu? Nějak mne posunout dál? Je to místo, kde mám být? Chce to po mně Bůh? Pokud ano, pak je třeba odložit stranou, jestli se mi chce a nebo ne a prostě poslechnout. Je to konference a nebo seminář, který mi doporučí moje sborová autorita? Mám pozvání a doporučení někoho, koho si vážím a komu věřím? Pokud jsem v manželství a moje manželka (u žen to je manžel) je křesťanka, mám její podporu tam jet? (Protože pokud např. já sám jedu na nějakou takovou akci, pak celá starost o rodinu se čtyřmi dětmi je na ní.) Další důležitá věc je to, na kolika dalších akcích už jsem byl v nedávné době. Pokud jsem pryč každý druhý týden (myslím na nějaké delší akci), pak tím asi moje rodina, případně i moje služba, můj sbor bude dost zatížen.

Pokud jsme synové a dcery Boží, pak se máme nechat vést Duchem Božím. Nebuďme extrémisté, kteří bez rozmyslu chodí na vše a nebo naopak nechodí nikam. Choďme tam, kde máme být.

Sám jsem jel přede dvěma lety na jeden delší seminář  do Mexika. Byl jsem tam tři a půl týdne. Když se mne tam v Mexiku jedna sestra ptala na moji rodinnou situaci a zjistila, že mám doma pět dětí (v té době jsem měl ještě všechny děti doma), tak se mě zeptala, proč nejsem doma se svoji rodinou. Jak jsem je mohl nechat doma a odjet? Jasně jsem tenkrát věděl, co jí odpovědět. Já jsem odjel do cizí země na tak dlouhou dobu, a nechal svou rodinu doma, protože jsem jasně věděl, že to mám udělat. Měl jsem vnitřní svědectví Ducha svatého (po téměř ročních modlitbách), podporu svojí manželky a svého sboru (který se po dobu mé nepřítomnosti o moji rodinu vzorně staral). A pak je tady také ovoce. Sám jsem skrze onen zmíněný seminář prožil dosti zásadní změny ve svém životě. Jaké ovoce přináší návštěvy konferencí a seminářů tobě? (Pokud jsi z těch, kteří nikam nechodí, pak asi žádné.)

Boží služebníci (a týmy kolem nich) kteří organizují podobné akce to dělají pro to, aby z toho ostatní křesťané mohli vzít užitek. Aby to přineslo požehnání. Sami s tím mají také většinou hodně práce. Hospodin si používá služebníky z naší země i z ciziny k budování a vyučení těla Kristova. Proto bychom měli být vděčni a měli bychom jejich službu přijímat. To je věc správného postoje. Vědět kam jít a kam ne, je věc Božího vedení. Takže se moudře rozhodujme a doufám že se uvidíme brzy na nějaké konferenci. A kéž tam přijmeme hojnost Božího požehnání.

Petr Kácha