Naděje

Kategorie: úvodník

Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory hroutily se do moře, i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny a hory se bořily pod jeho náporem! Žalm 46, 1-4
Někdy se o církvi mluví jako o „lidu naděje“. Jako o těch, kteří se dívají dopředu a nenechají se zdrtit těžkostmi a překážkami, které jsou nejen kolem nás, ale které jsou i přímo v našem životě. Kteří nemusí být rodilými optimisty, ale přestože jsou různě tísněni, s Pavlem, apoštolem Ježíše Krista, směle vyznávají, že nebývají poraženi. Přemýšlel jsem o tom, zda to platí o mně, zda to platí o našem sboru, a jak nás naděje odlišuje od lidí, kteří Pána Ježíše neznají.
Tento víkend jsou „dušičky“, tedy svátek zemřelých. Lidé si připomínají ty, které znali a kteří již odešli z tohoto světa. Hřbitovy jsou plné lidí a největší radost z tohoto svátku mají jako každoročně prodejci květin. To, zda někdo přinese květiny na hrob, nic nevypovídá o tom, jaký měl se zemřelým vztah tady na zemi. Možná je tam nese z pocitu viny. Tím se ale dnes nechci zabývat (jen připomínám, že na dořešení některých věcí máme čas jen tady na zemi a že ho my ani ti ostatní nemají neomezeně). Spíše přemýšlím o těch, kteří zemřelé měli rádi a jejich odchod pro ně byla velká ztráta. Myslím, že každý z nás si na někoho takového vzpomene. Co nás může při těchto vzpomínkách provázet?
Přirozeně to bude smutek. I ve Skutcích čteme, že muži při pohřbu Štěpána naříkali a není známkou nějaké zvýšené duchovnosti, pokud odchod našich nejbližších smutek neprovází. Dále může někoho provázet zoufalství. Zoufalství nad koncem, za kterým nevidí pokračování. Před tímto druhem zármutku nás Písmo varuje slovy Pavla v dopise do Tessaloniky. Může nás také provázet vděčnost za život toho, který odešel a naděje. Protože smrt je pouze koncem pozemského života. Není to konec, za kterým není pokračování.
Možná se budeme setkávat na hřbitovech i se svými příbuznými a známými, kteří naději nemají. Budeme těmi, kteří ji mohou předat? Svědčí naše životy o tom, že jsme „lid naděje“? Jsme si jisti, že existují jen dvě možnosti, kde strávíme věčnost?
Přemýšlel jsem o naději ještě z dalšího aspektu. Četl jsem v posledním týdnu historický článek. Pojednával o pronásledování anabaptistů. Byli to lidé, kteří stejně jako my uvěřili, že křest má smysl jedině na základě uvěření a odmítali křest nemluvňat. To bylo ovšem v jejich době považováno za smrtelný zločin a oni byli pronásledováni jak římskými katolíky, tak protestanty a byli často popravováni utopením. Dva z nich ve vězení napsali spisek o chování křesťanů, kteří se připravují na popravu. Není v něm žádné zoufalství, ale povzbuzování ostatních, aby se radovali z toho, že jejich setkání s Ježíšem tváří v tvář je už blízko. To byli lidé naděje. Nemylme se. Nemilovali smrt, nechtěli utéci z tohoto života. Pokud se některým podařilo mučednické smrti vyhnout útěkem, tak toho využili. Nikdy však nevyužili k záchraně toho, že by zapřeli svou víru a tedy Krista. Je zaznamenán zoufalý výrok jednoho z jejich pronásledovatelů: „Čím více jich zabijeme, tím více jich přibude“.
Když jsem četl o životech těchto Božích mužů a žen, vedlo mne to k úvahám o mém životě. Jak velká naděje je v mém životě? Co jsem ochoten zaplatit? Je nezabrzdila ani vidina mučednické smrti. Co brzdí mne? A co brzdí Tebe? Na čem ve svém životě lpíme?
Žalmista v úvodních verších popisuje svou jistotu, že ho žádné okolnosti neoddělí od jistoty toho, že Bůh je s ním. Pokud máme tuto jistotu, je to důležitým zdrojem pro správná rozhodnutí a správné postoje v našem životě. Chtěl bych mít stejný postoj, jako měl žalmista i jaký měli anabaptisté. Jistotu, že když jsem s Bohem, tak všechno nakonec dopadne dobře (pro mučedníky to znamená, že je těsně před tím konečným dobře čekala smrt a to často dost nepříjemná). S touto jistotou rozumíme tomu, že se nemusíme starat o to, co budeme jíst a čím se budeme oblékat. Že se nemusíme trápit tím, co si o nás lidé budou myslet. Že žádná oběť pro Boží království není tak velká, abychom se jí zalekli.
Většinou je jednoduché mít naději v neděli ve sboru nebo ve středu na skupince. Ta skutečná naděje se osvědčí tváří tvář bouřícímu se moři a dokonce i tváří tvář smrti našich bližních a jednou i smrti nás samých. To není důvod k obavám, ale k radosti. Protože až ta chvíle nastane, bude naplnění naší naděje velmi blízko. Nenechávejme test naší naděje až na poslední chvíli. Důležité je naše každodenní rozhodování.
„K té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí.“ Řím 8, 24 – 25
Lubomír Ondráček

L.Ondráček