Apoštolské vyznání víry

Kategorie: téma

Apoštolské vyznání víry
Apoštolské vyznání víry spojuje křesťany napříč národy, denominacemi i staletími.


Moje první setkání s Apoštolským vyznáním víry se odehrálo před mnoha lety na Maninách, když jsem se připravoval na křest. „Tady máš text vyznání, to se nauč, a pak to před křtem nahlas řekneš,“ řekl mi tenkrát (asi jinými slovy) Dan Drápal. Poctivě jsem se to učil, ale radost ze křtu dohromady s trémou vystoupit před tolika lidmi a říkat ještě kromě svědectví vyznání zpaměti, to udělalo své. Když jsem se ale pak před sborem postavil a otevřel ústa, abych začal „Věřím…“, povstal celý sbor a Vyznání jsme nahlas říkali všichni. Jaká to byla úleva a také radost!
Kde se Apoštolské vyznání víry vzalo a o čem svědčí? Může nám být ještě dnes k něčemu dobré? Pokud vás napadají tyto a podobné otázky, možná vám následující řádky pomohou najít odpověď.
Tomáš Božovský APOSTOLIKUM
Apoštolské vyznání víry (Apostolicum, Kredo – podle prvního slova latinského překladu).
Vyznání Proč se vlastně zabýváme téměř dva tisíce let starým vyznáním? Proč je „odříkáváme“ před Večeří Páně? Proč učíme děti takové dlouhé a složité věty? Vyznání (konfese) pochází z latinského slova confessio, což označovalo původně přiznání obžalovaného před soudem, v křesťanském prostředí vyznání hříchů, a později veřejné vyznání své víry, svého přesvědčení. A to je něco, co má v životě křesťana své důležité místo. Někdy je člověk o něčem skálopevně přesvědčen, ale neví, jak to říct. Výstižná formulace vlastního přesvědčení je jasným poselstvím pro okolí.
Ať chceme nebo ne, svým vyznáním a svými postoji reagujeme na atmosféru kolem sebe, na dobu, ve které žijeme. A tak to bylo vlastně vždycky. Také Apoštolské vyznání víry má za sebou určitý vývoj a jeho podoba odpovídá době, ve které vznikalo. V následujících řádcích jen letmo nahlédneme do prvních pěti století církevních dějin - do doby vzniku Apostolika.
Ježíš je Kristus
Z určitého hlediska to měli první křesťané možná jednodušší. Byli to židé – lidé, kteří věřili v Boha Stvořitele, po generace si připomínali Boží jednání, měli v úctě Boží zákon. Chodili s Pánem Ježíšem, poznali v něm zaslíbeného Spasitele. A tak jejich vyznání bylo stručné a jasné: JEŽÍŠ JE KRISTUS nebo JEŽÍŠ JE MESIÁŠ, což je vlastně totéž (poprvé řecky - Christos, podruhé hebrejsky - Mašíach, tj. česky Pomazaný). Setkali se však s tvrdým odmítnutím ze strany pravověrných židů. Ještě otevřenější vyznání JEŽÍŠ JE BOŽÍ SYN bylo v jejich očích nejstrašnějším rouháním.

Apoštol Petr a pak především Pavel dostali za úkol zvěstovat evangelium (dobrou zprávu o příchodu Spasitele) i pohanům. Křesťanství se začalo šířit po celé Římské říši. A už nedráždilo jen židy, ale i Římany, kteří se cítili ohroženi vyznáním: JEŽÍŠ JE PÁN! V tomto smyslu křesťané ohrožovali římský stát, pokud tvrdili, že uznávají jiného pána než císaře.
Kde se na autě vzala ryba Být křesťanem, vyznávat víru v Ježíše Krista – Mesiáše, znamenalo koledovat si o potíže. V dobách krutého pronásledování na počátcích našeho letopočtu se křesťané museli scházet tajně. V té době vznikl kryptogram „ICHTHYS“ - dodnes mezi křesťany nejrozšířenější a nejznámější vyznání víry. Řecké slovo ΙΧΘΥΣ (ICHTHYS) znamená RYBA, přičemž jednotlivá písmenka v sobě skrývají vyznání:

I - IESUS = JEŽÍŠ
Χ – CHRISTOS = KRISTUS
Θ – THEU = BOŽÍ
Υ – HYOS = SYN
Σ – SÓTÉR = SPASITEL
Tato jednoduchá výstižná vyznání však brzy přestala stačit. Do církve přicházelo stále více bývalých pohanů, kteří s sebou přinášeli zbytky pohanského myšlení nebo různých filozofických směrů. Stále více se ukazovala potřeba formulovat podstatu křesťanské víry přesněji.

Nebezpečí „pravého poznání“
Prvním nebezpečím, se kterým bylo potřeba se vyrovnat, byla GNOZE. Gnostikové viděli podstatu spasení v pravém poznání (tj. řecky gnosis) – v soustředění na Boha. Tvrdili totiž, že vedle nejvyššího mocného, dobrého a nepochopitelného Boha existují ještě nižší bohové. Všechno stvoření je podle nich nedokonalé, protože je dílem nižšího boha „demiurga“. Z toho logicky vyplývá, že hřích není důsledkem neposlušnosti člověka, ale souvisí s hmotou a tělesností. Podle gnostiků neměl Ježíš skutečné tělo, takže nemohl doopravdy zemřít a být vzkříšen. Jejich dobrý bůh by takové utrpení nedopustil... Člověk se může Bohu přiblížit jedině přísným odříkáním. Docházelo ovšem i k opačnému extrému, totiž že gnostikové žili velmi nevázaně.
Podobným nebezpečím bylo pro církev učení Maniho a jeho stoupenců (maniovců), kteří učili, že existují dva naprosto rozdílné světy – duchovní svět, který je dobrý, a hmotný svět, který je zlý.

Raději měl stavět lodě
V polovině 2. století ohrožoval církev bohatý loďař Markion, který byl přesvědčen, že jediným věrným svědkem byl Pavel, zatímco všichni ostatní Ježíšovo učení zfalšovali. Bůh Nového zákona je nekonečně laskavý a nemá nic společného s krutým židovským Bohem Starého zákona. Markion si tedy dal tu práci a „očistil“ evangelia a dopisy od nežádoucích starozákonních vsuvek. Tak vznikl jeho „Nový zákon“.
Církev procházela střídavě obdobími klidu a více či méně krutého pronásledování. A stále rostla. Na počátku 4. století se stal římským císařem Konstantin, který si velmi záhy uvědomil význam křesťanství, a proto se rozhodl zastavit pronásledování, poskytnout církvi více výhod a práv i finanční podporu. Patřit mezi křesťany se najednou stalo společensky žádoucí. Do církve začali hromadně vstupovat občané z vyšších vrstev, což se projevilo na mnoha rovinách. Církev se musela důkladněji zabývat svým učením a věnovat pozornost řešení nových problémů.

Arius x Athanasius
V době, kdy církev získala státní uznání, alexandrijský kněz Arius prosazoval učení, které zpochybňovalo Kristovo božství. Větší část církve, jejímž mluvčím se stal Athanasius, se proti tomuto učení postavila. Ježíš není jen moudrý učitel. Ježíš je Bůh, stejně jako jeho Otec, proto se k němu můžeme modlit!

To jsou stručně zmíněné některé události z počátků křesťanství, které vedly k tomu, že se křesťané rozhodli vědomě přijmout zvěst Starého zákona, z množství různých spisů vybrali a sestavili Nový zákon, sepsali vyznání víry a zavedli v církvi přísnější řády.

Pravidlo víry
Dnešní podoba Apoštolského vyznání má své kořeny pravděpodobně již ve 2. polovině 2. století nebo na počátku 3. století. Písemně je doloženo v latinských a řeckých rukopisech ze 4. století jako tzv. „Římské křestní symbolum“ (symbolum pochází z řeckého slova „symbolon“ a znamená „souhrn“ či „pravidlo“ víry). Toto vyznání bylo později rozšířeno v Apoštolské vyznání. Kolem roku 500 již mělo dnešní podobu a rozšířilo se po celé západní církvi.
Název „Apoštolské vyznání víry“ budí dojem, že jeho autory jsou apoštolé. Jisté je, že bylo sepsáno v duchu apoštolského učení, na základě spisů Nového zákona. Již kolem roku 400 však vznikla legenda, že je složili sami apoštolé zvláštním vnuknutím Ducha svatého - a sice, že každý z dvanácti apoštolů řekl jeden článek Vyznání.

A co další vyznání Vedle Apoštolského vyznání je pro křesťany závazné Nikajské (někdy označované také jako Nikajsko-cařihradské) vyznání víry, které je o něco rozpracovanější. Bylo přijato v roce 325 na církevním sněmu v Nikaji a potvrzeno (a rozšířeno) roku 381 na dalším církevním sněmu v Cařihradě. Toto vyznání je používáno především ve východní církvi. V západní církvi je obsahově uznáváno. Reformace je také převzala, i když v praxi dává přednost Apostoliku.
Mohli bychom pokračovat dlouhou řadou vyznání – Chalkedonské, Athanasiovo, přes Čtyři pražské artikuly až k vyznání Augsburskému, Bratrskému, Helvetskému atd. Během dlouhých a pestrých církevních dějin každá nově vzniklá církev sepsala svou konfesi. Reformační církve převzaly od středověké církve Apostolikum a učinily je součástí svých katechismů, ponechaly si však svobodu výkladu (např. sestoupení Krista do pekel nebo jeho sezení po pravici Otce). Všechna vyznání mají stejný základ, opírají se o Bibli, souhlasí s vyznáním první církve, na některé body však kladou větší důraz jako reakci na situaci a dobu, ve které vznikly. Dnes se držíme podoby z roku 1608 uvedené v Bratrském katechismu.

12 článků
Apoštolské vyznání víry se dělí na tři hlavní články (o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém) a na 12 částí.
I. 1. Věřím v Boha Otce všemohoucího,
stvořitele nebe i země;
II. 2. i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,
Pána našeho,
3. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
4. trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
5. sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých,
6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího,
7. odtud přijde soudit živých i mrtvých.
III. 8. Věřím v Ducha svatého,
9. svatou církev obecnou,
svatých obcování,
10. hříchů odpuštění,
11. těla z mrtvých vzkříšení
12. a život věčný. Amen.

To, čemu věřím
Apoštolské vyznání víry dodnes neztratilo svou aktuálnost a jednoznačnost. Pokud se ztotožňuji s jeho obsahem, vyznávám něco úplně jiného, než většina lidí kolem. Věřím v Boha Stvořitele, ne v evoluci. Věřím v Ježíše, který je mým Pánem, ne v roztomilého skřítka Ježíška. Věřím v moc Ducha svatého, ne v pochybné pověry. Věřím v čisté vztahy v Božím lidu. Věřím, že život má smysl a cíl.

Zkuste se někdy zamyslet a říct Vyznání víry jinak – vlastními slovy, třeba:

Věřím v Boha, který může úplně všechno, je to nejlepší Táta,
On stvořil zemi i nebe.
Věřím v Pána Ježíše, On je jediný Boží syn,
je můj Pán.
Na Marii sestoupil Duch svatý, Bůh je Ježíšovým Otcem, Marie matkou.
Pontský Pilát ho odsoudil, nechal zbičovat a ukřižovat. Je to skutečná historická událost.
Ježíš zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, ale třetího dne vstal z mrtvých.
Vystoupil do nebe a nyní je s Bohem, všemohoucím Otcem.
Brzy přijde znovu a bude soudit všechny lidi - živé i ty, co už zemřeli.
Věřím v Ducha svatého, Pán Ježíš mi ho dal, tak jak to slíbil.
Věřím, že existuje jedna svatá církev,
věřím, že křesťané se mají rádi a jednají spolu pěkně.
Věřím, že Bůh odpouští hříchy.
Věřím, že jednou bude vzkříšení
a že pro mě Bůh připravil věčný život s Ním.
Amen.

Použitá literatura:
Rudolf Říčan - Čtyři vyznání
Štěpán Šoltész – Dějiny křesťanské církve
Luděk Rejchrt – Taková dlouhá cesta
Marta Pumrová